Anna Skoumalová - rozhovor s blogerkami (5. díl)

Anna Skomalová, že vám toto jméno nic neříká? To mě před pár měsíci také ne. Narazila jsem na její instagramový účet docela nedávno, ale musím říct, že je pro mě velkou inspirací. Nečekejte ode mě, že vám přinesu rozhovory s fitness bikinkami nebo modelkami. Zajímají mě především úplně normální holky/ženy, které možná neznáte, ale můžou být pro všechny velkou inspirací proto, jak vnímají zdravý životní styl a především samy sebe. A právě proto jsem si Annu vybrala.

Annu jsem poznala prostřednictvím jejího instagramového účtu, který každý den zásobuje fotkami svých snídaní, motivačními citáty a jinými fotkami např. z posilovny, kterou pravidelně navštěvuje. Ale má především blog For Better Me. Je vidět, že jídlo nebere striktně a snaží se do svého těla dostávat nejen to, co je zdravé, ale na co má chuť, ale v přiměřeném množství. Taky ráda cvičí, ale ne proto, aby její figura byla bezchybná, ale proto, aby se cítila fit a zdravá. Pro mnoho lidí je těžké nedat tolik na řeči ostatních, ale důvěřovat především sobě a svým vlastním pocitům a intuici, a to se Anně zdá se daří. Ale o tom už si víc přečtěte sami v rozhovoru.

Jak bys popsala svou filozofii ohledně fitness a tvého životního stylu?

Dělej, co tě baví. Poslouchej své tělo. Měj se rád. Nikdy nic nedělej kvůli ostatním. Nikdy se nesrovnávej. Pečuj o sebe s láskou. Jsi ta nejdůležitější osoba ve tvém životě.

Trvalo mi to nějaký ten pátek, ale nakonec jsem zjistila, že je nejdůležitější ve všem najít balanc a především je důležitá psychická pohoda. Bez toho se člověk dál nepohne.

Jakým sportům se věnuješ? Jaké sporty si dělala v minulosti a čemu se věnuješ teď? Jak často sportuješ?

Moje rodina nikdy nebyla moc sportovně založená, čili jsem k tomu jako dítě neměla blízko. Většinu dětí rodiče posílají do všemožných sportovních kroužků, než si najdou to své. Ale u mne tomu tak nebylo. První věc, která by se dala považovat za sport, byl pro mě hasičský kroužek. U nás na vesnici jsme měli partu dětí, se kterými jsme jezdili po hasičských závodech. Není to zrovna typické jako třeba gymnastika nebo fotbal.

Ke sportu v pravém slova smyslu jsem se dostala až ve třinácti letech, a to konkrétně k florbalu. Až do puberty jsem byla "trochu vyvinutější" dítě, ale ne nic hrozného. Přesto se mi nadávky a posměšky už od malička nevyhnuly, protože jsem byla trochu jiná než ostatní hubené děti. S mojí tehdejší nejlepší kamarádkou jsme se však naplno pustily do florbalu a obě jsme viditelně shodily. Vždy jsem si myslela, že mám předurčeno být silnější, ale po trénincích a zápasech 4-5x týdně jsem se přesvědčila o tom, že to tak není a je to jen v mojí hlavě.

S florbalem jsem skončila po dvou letech kvůli špatnému vedení. Do teď mi to chybí. Od té doby jsem závodně žádný sport nedělala.

Například tělocvik na škole jsem naprosto nenáviděla a vyhýbala jsem se mu, jak to jen šlo. Největší odpor jsem však měla k běhání, protože jsem vždy skončila mezi posledními. Pokud to jen šlo, vymyslela jsem si důvod, proč běhat nemůžu.

Paradoxně běh byl první věcí, ke které jsem se dostala při touze zhubnout. Jakmile jsem byla sama za sebe, nikdo mě nenutil uběhnout tuhle vzdálenost za takový čas, tak to bylo najednou o tolik jiný - osvobozující. Chodila jsem si při běhu vyčistit hlavu, ale samozřejmě jsem doufala, že mi to pomůže shodit přebytečná kila, která jsem nabrala na střední škole.

V té době jsem šla na pohovor do fitness studia na post recepční, vlastně úplnou náhodou. Práci jsem nakonec dostala a byla jsem sportu blíž než kdy dřív. Právě díky této práci jsem se dostala k alpinningu, který jsem následně dva roky "lektorovala". Musím uznat, že mě nikdy nic nebavilo více. Bohužel fitko zkrachovalo, stroje se musely prodat a já jsem byla bez lektorství. Problém je, že od té doby, co jsem měla zároveň intenzivní 60 minutový pohyb několikrát týdně a občas i denně, u kterého člověk ještě ke všemu mluví, jsem nenašla nic jiného, u čeho bych se tak zapotila.

Momentálně chodím cvičit do fitka, kde buď posiluji na strojích, nebo se snažím o funkční trénink, při čemž to spojuji i s běháním na páse. Dále jsem začala sem tam doma cvičit jógu a teprve dva měsíce chodím na Pole Dance.

V létě jsem zase chodívala běhat ven, ale poslední dva roky jsem na to pěkně kašlala. Pojďme doufat, že v tom příštím se zase polepším. Zároveň bych chtěla začít chodit na street dance a nějaký styl sebeobrany. Uvidíme, co život přinese dál.

Jaký máš postoj ke stravování? Omezuješ se nějak?

Stravování je pro mě jedno velké téma. Prošla jsem si všemožnými nesmyslnými dietami, přejídáním, hladověním a tak dále. Nakonec jsem tady, po několika letech všemožných experimentů, se zjištěním, že moje mamka měla vždycky pravdu: "Jez to, na co máš chuť, ale nepřeháněj to.". Ano, existují nezdravá jídla, ale proč bychom si je sem tam nemohli dát? Důležité je myslet na to, že tělo pohání to, co jíme, stejně tak jako i my jsme to, co jíme. Jsou samozřejmě jedinci s "rychlým metabolismem", kterým my smrtelníci závidíme, že můžou sníst, na co se podívají a nepřiberou ani deko, ale důležité je se zamyslet nad tím, že je to vaše tělo. Vy pro něj chcete to nejlepší. Nikdy se proto nesrovnávejte s ostatními. Nemůžete tušit, jestli například netrpěli nějakou nemocí. Jednoduše se v tomto ohledu zaměřte jenom sami na sebe. Tělo vám řekne, co je pro něj nejlepší. Naslouchejte mu.

Jak vypadá tvá obvyklá snídaně?

Těch variant je opravdu mnoho. Snažím se to střídat co nejčastěji, abych si ničeho takzvaně nepřejedla, ale přiznám se, že posledních pár měsíců, co chodím každý den na praxi a vstávám v šest ráno, je moje snídaně jednoduchá. Ovesná kaše s oříšky, chia semínky, rozmačkaným banánem, skořicí, macou peruánskou a rostlinným proteinem. Ještě do toho miluji přihodit moruši. Pro obměnu sem tam přisypu nepražený kakaový prášek. A zatím se mi to nepřejedlo.

Co bys poradila lidem, kteří s fitness a zdravým stravováním začínají?

Nespěchat! To je rozhodně to nejdůležitější, co jsem se za ty roky naučila. Nechtít výsledky do týdne, mít trpělivost, být vytrvalý a myslet na to, že to děláme pro sebe. To, že Maruška z práce zhubla 10kg za měsíc neznamená, že to takovým stylem půjde i u vás. Opět zde použiji poznámku o tom se s nikým nesrovnávat. Přece je nejdůležitější, abychom byli zdraví a věřte nebo ne, výsledky se za čas dostaví. Začněte pomalu a nechtějte všechno hned. I malé změny jsou změny. Když je ještě k tomu začnete zařazovat postupně, ne všechny najednou, mnohem pravděpodobněji u nich zůstanete dlouhodobě.

Pověz mi o svém blogu. Jak dlouho ho píšeš? Co bylo motivací založit si svůj blog?

Blog jsem si založila v září 2015, čili ho píšu už druhým rokem.

Co bylo motivací? Už ve svých 10-12 letech jsem měla vlastní blog, který byl směsí všeho možného. V té době jsem tím trávila opravdu hodně času, ale byla to úplná vášeň. Zůstávala jsem dlouho vzhůru, jen abych ho mohla zlepšovat. Dokonce jsem se sama naučila zacházet s HTML kódováním, designy a grafikou. Vytvářela jsem právě i zmiňovanou "grafiku" a nesmírně mě to bavilo. Kolem třinácti se mi však zájmy trochu pozměnily, začala jsem se víc zaměřovat na reálný život a blog jsem nechala blogem.

Při mém čtyřměsíčním volnu po maturitě mi však nějakým stylem došlo, že bych se k tomu chtěla vrátit. Něco mi chybělo. Nevěděla jsem, zda nepřestanu po pár měsících či zda bude mé výtvory vůbec někdo číst, ale v tu chvíli jsem se rozhodla, že tomu dám šanci. Je spoustu slečen, které od těch 12 let u blogování zůstaly a dnes jsou díky tomu už někde jinde, ale takhle se to snažím nebrat. Dělala jsem to, co jsem v tu dobu považovala za správné a všechno přišlo v ten pravý čas.

Motivací pro mě bylo to, že jsem měla pocit, že mám lidem co říct. Především jsem chtěla někam vypustit všechny svoje myšlenkové pochody, a že jich je. Jednoduše jsem toužila po místě, kam bych svěřovala své pocity a zkušenosti, kde bych se dělila o recenze, ať už na zdravé dobroty nebo na kosmetiku, ale především jsem chtěla psát články ze života. Nakonec se nejvíce zabývám zdravým životním stylem, jídlem, cvičením a vše kolem tohoto tématu. A nesmírně mě to baví. Je to paradox, že člověk, co neměl ke sportu ani zdravému stravování nikdy moc blízko, o tom nakonec veřejně píše.

Jaké jsou tvé životní sny?

Mé životní sny? Přiznám se, že ještě před několika lety to bylo: pracovat ve velké společnosti, vypracovat se na post manažerky, dostávat slušný obnos peněz a postavit si hezký dům.

Dnes? Chci být šťastná, ať už budu kdekoli, s kýmkoli. Přeju si být zdravá a šťastná. Nebráním se ani tomu bydlet někde v zahraničí. Ale především nechci strávit celý život prací, co mě nebaví, být s někým, s kým nejsem šťastná a dělat něco, co nedává smysl. Život je na to příliš krátký.

Mým snem je po sobě něco zanechat. Předat něco lidem. Pomáhat jim. Být jim inspirací. To si přeju každý den a díky blogování se mi to pomaličku začalo plnit. Není pro mě lepšího pocitu, než když někomu můžu pomoci.