Food Blog Roku 2016

Food Blog Roku - akce, která se koná jednou do roka, aby se sešli všichni blogeři, kteří se netají svou láskou k jídlu a na svých blozích píšou recepty a o všem, co se jídla týká. Kdo by si pomyslel, že i já budu mít příležitost se na takovou akci podívat. A povedlo se. Díky postupu do finále Aperitivo Moment jsem získala pozvánku na slavnostní večer, a na ten určitě nikdy nezapomenu.

Vím, že uspět na Food Blog Roku v jakékoliv kategorii vyžaduje spoustu úsilí, času, inspirace a kreativních schopností, ale řekla jsem si, že to zkusím aspoň s Aperitivo Moment, jak jste mohli sami vidět v předchozím článku. Byl to docela spontánní nápad, a tak jsem byla více než mile potěšena, když mi před týdnem dorazil mail, ve kterém stálo, že jsem postoupila do finále. Neváhala jsem ani minutu a, i když bydlím v Brně, rozhodla jsem se se do Prahy na jeden den zajet podívat.

Protože jsem si mohla s sebou vzít doprovod, byla jsem ráda, že si přítel našel čas a rozhodl se se mnou jet také. Plán byl krásný. Chtěli jsme do Prahy přijet o tři hodiny dřív, abychom se hezky prošli po Vyšehradě, pak si užili vyhlášení Food Blog Roku a jet o půlnoci zpátky do Brna. Ten den se ale pokazilo vše, co se pokazit mohlo.

Vyrazili jsme za krásného počasí z Brna asi ve dvě hodiny odpoledne, ale daleko jsme nedojeli. V Pardubicích před nádražím spadla před naším vlakem trolej a spálila nám lokomotivu. Plánované zpoždění bylo asi hodinu. Říkali jsme si ale, že máme rezervu tří hodin, takže to nějak stihneme. A tak jsme čekali ve vlaku půl hodinu, hodinu, dvě ... a stále nic. Navíc naše snahy o sehnání si něčeho k jídlu v jídelním voze skončily u malého balíčku brambůrek a sušenek.

Po asi dvou až třech hodinách nás odtáhli motorovou lokomotivou na nádraží v Pardubicích, kde jsme měli asi ještě půl hodiny čekat. Za námi se hromadily vlaky jedoucí na Prahu. I v opačném směru prý nic nejezdilo. A situace kolem nás? S dost nepříjemným překvapením jsme zjistili, že kolem místa nehody se velmi laxně pohybuje kolem deseti lidí a u trati stála dvě hasičská auta, toť vše. Dostali jsme jen mlhavé informace o situaci, železničářům očividně příliš starostí nedělalo, že se jim přerušil hlavní tah v ČR a starost o cestující (např. pomocí náhradní dopravy) si také nedělali. V té chvíli, kdy jsme stáli na nádraží, mi došlo, jak by mě mrzelo, kdybych se vyhlášení nezúčastnila.

A tak přišel na řadu náhradní plán. Na České dráhy jsme se nemohli očividně spolehnout, a tak jsme společně s dvěma Slováky, které jsme potkali, nakonec usoudili, že obětujeme raději více peněz, jen abychom se do Prahy dostali včas. Vzali jsme si taxi a během asi hodiny jsme se dostali do Prahy.

To bychom ale nebyli my, abychom si nevybrali zrovna den, kdy se na Václavském náměstí konala demonstrace. Všude bylo plno aut a lidí, ale nakonec jsme se metrem dostali až na místo konání akce, kterým byly nádherné prostory Opero.

Hned u vstupu jsme potkali moderátora celé akce Lukáše Hejlíka. Vstoupili jsme dovnitř, kde už se to hemžilo blogery a jejich doprovody. Vzali jsme si welcome drink - Aperol Spritz a koukali jsme kolem sebe. Tedy především jsem se rozhlížela, abych viděla blogery, které znám jen z internetu, na živo. Mezitím jsme měli možnost od velmi příjemných hostesek ochutnat všemožné malé jednohubky - od tataráku, přes velmi originální pojetí caprese až po sladkou tečku v podobě panna cotty.

Protože jsme přijeli asi s hodinovým zpožděním, není se čemu divit, že než jsme se zorientovali a stačili se rozkoukat, začalo slavnostní vyhlašování. To bylo velmi rychlé. Moderátor vždy vyjmenoval nominované v jednotlivých kategoriích a následně vyhlásil výherce. Pokud vás zajímá, kdo v jednotlivých kategoriích vyhrál, tak se můžete podívat na oficiální stránky soutěže.

Všem jsem výhru moc přála, ale samozřejmě mě zajímala především podsoutěž Aperitivo Moment. Moc nadějí jsem si nedělala, ale když jsem se nakonec neumístila, nebudu lhát, že po té strastiplné cestě mě to trochu nemrzelo.

Zbytek večera jsme se příjemně pobavili s ostatními blogery a jejich partnery. Co si budem říkat, většina food blogerů jsou blogerky. Sdíleli jsme si své zkušenosti a rady. Tu hlavní radu, kterou jsem si odvezla, bylo to, že bez Instagramu není bloger blogerem, a tak se pokusím s tím něco udělat. Večer pomalu plynul a lidí čím dál tím víc ubývalo, až jsme tam zůstali téměř jen my a organizátor celé akce Lukáš Beránek. Od ostatních jsme zjistili, že jsme nebyli sami, kteří na akci díky Českým drahám dorazili později, a někteří z nich ani samotné vyhlášení nestihli.

Vyhlášení Food blogu roku se mi celkově líbilo. Konalo se v krásných prostorech, měla jsem možnost si popovídat aspoň s některými blogery a měli jsme příležitost vyzkoušet zajímavé jídlo a pití, i když ty jednohubky byly jediným jídlem, které jsme od oběda měli.

Den však ale ještě neskončil. Rozloučili jsme se a vyrazili na nádraží, odkud nám měl jet o půlnoci vlak. Bohužel nejsme v Praze tak znalí a naše GPS v mobilech neměly zrovna nejlepší den, takže jsme doběhli na nástupiště právě v okamžik, kdy se vlak rozjížděl. Připadala jsem si jako v nějakém nepovedeném filmu. Vlak nám ujel přímo před očima. Co teda budeme dělat? Další vlak jede až ráno v pět, autobus asi také zrovna nejdříve nepojede. Napadlo nás tedy prostřednictvím Blablacar najít si nějakou spolujízdu z Prahy do Brna. Měli jsme štěstí, že v jednu hodinu z Prahy skutečně někdo jel. Domluvila jsem se tedy s řidičem, který mi sdělil, že nás kolem jedné vyzvedne u nádraží.

Nádraží se ale o půlnoci uzavřelo, a tak jsme čekali na odvoz venku. Byla zima, byli jsme hladoví, ospalí a bohužel náš řidič měl navíc čtyřicet minut zpoždění. Naštěstí před druhou hodinou dojel a vzal nás do Brna, kde jsme kolem půl páté nakonec dorazili a byli jsme rádi, že jsme zpátky v Brně.