Silačky - rozhovor s blogerkami (7. díl)

Jako studentka IT se poměrně často setkávám s názorem, že IT je pro muže a že ženy nemají takové schopnosti a nadání pro toto povolání. I když jsem nikdy nebyla pro pozitivní diskriminaci, myslím, že ženy mají své místo i v oblastech, které byly do nedávné doby vnímány jako čistě mužské. Tím je také silový trénink. Posilovny už tak nejsou plné jen holek, které dělají jen kardio na rotopedu, ale také krásných silných žen, které se nebojí ani činek. O tom už jste se mohli sami přesvědčit v rozhovoru s Lu Gregorovou.

Dnešek bych se ráda věnovala jedné slečně, která stojí za projektem Silačky, a to Karol Čmielové. Karol je velmi sympatická slečna, se kterou jsem měla možnost se poprvé setkat na konferenci ohledně poruch příjmu potravy - 1. Neinstatné kráse. Její příběh i projekt mě velmi zaujal, a tak jsem ráda neodmítla mou prosbu o rozhovor. A co vám budu říkat, utkvěla mi v paměti také díky jejímu přízvuku. Shodou okolností totiž Karol pochází z Třince, kam jsem sama chodila na gympl.

O čem projekt Silačky je dozvíte v rozhovoru. Nicméně bych chtěla říct, že jsem ráda, že takový projekt existuje a podporuje všechny, kteří se chtějí dostat z poruchy příjmu potravy nebo jiné nemoci. Dává motivaci ostatním, že to lze a že i ženy můžou být silné a schopné poprat se s nástrahami života! 

Jak bys popsala svou filozofii ohledně tvého životního stylu?

Nikdy jsem nad tímhle nějak extra nepřemýšlela. Řídím se heslem "žiju teď", protože nikdy nevíme, co bude zítra.

Celý život jsem se tak nějak do věcí nutila, následovala různá pravidla, protože se to prý tak musí, ale vždy mě to jen svazovalo a zahánělo do kouta. Poslední rok postupně odstraňuju veškerá pravidla ze svého života a snažím se žít co nejvíce "free", hlavně poslouchat svou intuici, aspoň do té doby, než mé tělo a mysl nebude úplně zdravé. Myslím, že my lidé, jako takoví, si neumíme užívat život a neuvědomujeme si, že nežijeme za trest. Neustále něco "musíme" a tlačíme sami sebe do nepříjemných situací, které v nás hromadí stres, a jen čekáme, kdy celé naše tělo vybuchne jako sopka.

Takže má životní filozofie nejspíš bude něco ve smyslu - že bychom měli žít a ne přežívat.

Jakým sportům se věnuješ? Jaké sporty si dělala v minulosti a čemu se věnuješ teď? Jak často sportuješ?

V rámci mé mentální očisty jsem si zamilovala lesy, takže momentálně nejvíc holduju dlouhým procházkám v přírodě buď s přítelem nebo jen s našim psem - je to taková má terapie. V létě nikdy neodolám inlinovým bruslím.

Dále se už několik let věnuji posilování - konkrétně powerliftingu, ale jen pro radost, ne závodně. Ještě začátkem minulého roku jsem měla závodní ambice, ale čím víc se začaly blížit jakékoli závody, tim víc jsem byla ve stresu a výsledky byly horší. Tréninky mě nebavily a spíš stresovaly.

V minulosti jsem se věnovala všemu možnému. Už jako malé jsem s rodiči často chodívala na hory a jezdívali jsme na kolech a běžkách. Později jsem vyzkoušela moderní pětiboj, aerobic, ale nejdéle jsem vydržela u orientálního tance - 6 let.

Jak často sportuji teď? Vyloženě intuitivně, když mám chuť jít do fitku, jdu do fitka. Když mám chuť jít na nějakou společnou lekci buď posilování či jumpingu, tak se den předem přihlásím. Někdy mám chuť třeba celý týden na pohyb každý den a někdy celý týden nemám chuť ani vylézt z postele. Je to různé, ale vím, že když jsem se snažila tréninky lámat přes koleno a jít za každou cenu, mělo to vždy negativní vliv.

Jaký máš postoj ke stravování? Omezuješ se nějak?

V mém životě jsem si prošla snad všemi různými stravovacími plány, co kdo kdy vymyslel a nikdy to nedopadlo dobře. Momentálně se neomezuju nijak, akorát se snažím myslet na to, že jídlo je palivo a tělo není popelnice, takže se snažím dbát na kvalitní potraviny a hlavně na to, abych měla dostatek všeho- bílkovin, tuků, sacharidů a hlavně vitamínů a minerálů, jelikož jsem před nějakou dobou veškeré doplňky stravy vyřadila - světe div se ale od té doby se cítím nejlépe za svůj dosavadní život, který byl plný léků, vitamínů, minerálů v kapslích a podobně a vlastně jsem nebyla ani nemocná, což jsem v minulosti byla každý měsíc!

To, jestli má strava obsahuje vše, co má, odhaduji. Nepočítám makra, nezaznamenávám si to do tabulek, nic podobného. Protože po letech chorobného počítání a zkoumání jídla to už tak nějak mám v oku.

Jak vypadá tvá obvyklá snídaně?

Je to různé, ale vždy obsahuje nějaký kousek ovoce nebo aspoň čerstvě vymačkaný pomeranč.

Po letech ještě stále nejsem přejezená ovesné kaše vařené v mléce, kterou mám nejraději s banánem a arašídovým máslem. Ale kaši můžu na všechny možné způsoby. Taky jsem si oblíbila jogurty nebo tvarohy s ovocem a musli či oříšky. A občas to vyhrajou palačinky buď klasické nebo proteinové. V létě výhradně snídám smoothie z čerstvého ovoce.

Slané snídaně moc nemusím, hlavně teda vajíčka. Ta se mi zhnusila v dobách, kdy jsem byla na nízko-sacharidové stravě, a každá má snídaně obsahovala vajíčka.

Co bys poradila lidem, kteří stále bojují se sebeláskou a přijetí svého vlastního těla?

Vykašlete se na to, co si o vás myslí ostatní, je to váš život, vaše tělo a není potřeba se nikomu zavděčit.

Vím, že holky se chtějí hlavně zalíbit klukům, ale někde tam čeká ten, kterému bude jedno, kolik vážíte, že se někdy chováte jako blázen, že máte strach snad ze všeho... cokoli vás napadne. Bude vás milovat bezpodmínečně a vážit si vás. Ale na druhou stranu nepřijde dřív, než vy si nebudete umět vážit samy sebe. A řekla bych, že to funguje i naopak, tím myslím u kluků, protože nejen holky mají problém samy se sebou.

Nedělejte věci kvůli ostatním, dělejte je pro sebe a hlavně s láskou.

Pověz mi o svém projektu. Jak dlouho existuje? Co bylo motivací vytvořit projekt @silacky?

Můj projekt není na světě ani rok a ze začátku to byl vlastně takový výkřik do tmy. Vznikl vlastně ze vzteku na okolí, které mě odsuzovalo za to, co dělám a pořád se jim něco nelíbilo (ale nikdy mi to nikdo neřekl do očí, žejo). Chtěla jsem seskupit holky, které dělají něco, co ostatním tak nějak, kdoví proč, vadí. Například bojové, či silové sporty či povolání, které je podle společnosti jen pro muže.

Chtěla jsem taky upozornit na to, že shazovat a ponižovat lidi za to, co dělají, může mít fatální následky, protože já sice působila silně, ale uvnitř mě to často bolelo. Postupem času jsem do projektu dala více sebe, svůj příběh o problému s jídlem o problému se sebepoškozováním a antidepresivy a najednou mi začaly přicházet příběhy jiných holek, které si taky něčím procházejí, ať už podobným, nebo úplně jiným. Projekt se začal tak nějak sám od sebe vyvíjet a já jsem za to hrozně vděčná!

Takovou hlavní myšlenkou projektu je ukázat, že ženy mohou být psychicky i fyzické silné! Že je důležité být sama sebou a mít se ráda za každé situace, a že nesmíme poslouchat názory ostatních. Ukázat, že existuje spousta žen, co mají problém a že je důležité se vzájemně podporovat a překonávat různá společenská tabu.

Jaké jsou tvé životní sny?

Tak nějak si uvědomuju, že celý život mě provází sen pomáhat lidem. Na základní škole jsem hrozně chtěla být ošetřovatelkou v domově důchodců, postupem času se mě chytil sen být učitelkou, který je ve mně tak nějak do dnes.

Chci tady na tom světě po sobě něco zanechat, nějakou stopu a lidem něco předat. Zní to možná troufale, ale vždy jsem toužila po tom být pro někoho motivací, být známou osobou- ne jako celebrita. Nevím, jestli se mi ten sen plní už teď, jestli se takto můžu brát, ale každopádně myslím, že jsem na skvělé cestě, která mě momentálně hrozně naplňuje.