Tchaj-wan (1. díl)

Doktorské studium má jednu velkou výhodu, a tou je cestování. Pokud člověk aspoň trochu chce, tak se může dostat na spoustu míst. Univerzity totiž často spolupracují s jinými univerzitami po celém světě. Během roku jsem už navštívila Německo, Švédsko, Tchaj-wan a za týden odlétám zas do Itálie. A to bych nebyla já, abych vám o tom něco zajímavého nenapsala.

Probudili jsme se asi v sedm hodin ráno. Oproti původnímu plánu jsme vstávali o nějakou hodinu později, takže jsme se aspoň trochu vyspali. Věci na cestu už jsme měli sbalené, takže stačilo jen posnídat a mohli jsme vyrazit. Moc věcí jsme si s sebou nebrali, protože nás čekalo velmi teplé počasí kolem 30°C. Jednu věc, kterou jsme ale nemohli zapomenout, bylo asi kilo kávy pro místního profesora, protože čerstvá káva je na Taiwanu prý velmi drahá.

Z Brna jsme cestovali asi dvě hodiny vlakem na vídeňské letiště. Na letišti jsem si asi za dvě stovky koupila quinoový salát, který sice nebyl nic moc, ale na zahnání hladu, než jsme se dostali ve tři hodiny odpoledne do letadla, to stačilo. Let se společností Emirates Airline byl příjemný a trval asi 5 hodin. Bylo to poprvé, co jsem letěla tak velkým letadlem, takže to byl pro mě velký zážitek.

Jak už asi víte, většinu času v letadle jsem sepisovala článek na blog, spala nebo se dívala na filmy. Byly tam multimediální obrazovky, kde si člověk mohl vybrat s široké nabídky filmů, hudby, her a dozvědět se informace o letu.

Jídlo v letadle bylo dobré, podávali kari rýži s kuřecím masem, housku, těstovinový salát a jako dezert sticky toffee pudink, který mi velmi chutnal. A večer pak ještě vanilkovou zmrzlinu. Dostali jsme taky tenkou přikrývku a polštáře, které jsme si pak sbalili s sebou a využili při přenocování na letišti v Dubaji (krádež!).

Tam jsme se sice moc nevyspali, ale měli tam aspoň zajímavý vodopád. Z Dubaje jsme pak asi ve čtyři ráno letěli opět s Emiráty už přímo do Taipeie. Let trval asi osm hodin, takže jsme v letadle stihli jak snídani, tak oběd. Jídla byla o něco méně chutná, než v předešlém letadle, ale měli jsme aspoň více místa kolem sebe, takže byl let pohodlnější.

Do Taipei jsme doletěli kolem páté hodiny. Museli jsme vyplnit nějaký lístek s informacemi o nás. Při pasové kontrole nám zároveň udělali fotku a sejmuli otisky prstů a pak jsme už jen čekali na zavazadla. Vtipná situace nastala ale v okamžiku, kdy kolem nás prošla paní se psem. Mysleli jsme si, že hledá drogy. Najednou ale začal pes kroužit kolem mého batohu, a tak se mě paní zeptala, jestli tam nemám čerstvé ovoce. To se totiž na Tchaj-wan nesmí přivážet. Měla pravdu. Měla jsem s sebou banán, takže jsem se během jednoho dne stala nejen zlodějkou, ale i pašerákem.

V Taipei jsme bydleli v apartmánu. Našli jsme ho přes Airbnb. Tímto způsobem si můžete najít ubytování u lidí po celém světě. Oproti jiným bytům v Taipeii byl ten náš prý docela velký. Měli jsme tři pokoje s klimatizací pro čtyři lidi, kuchyni a obývací pokoj. Navíc tam byla i pračka, takže jsme si mohli vyprat.

Jak na mě Tchaj-wan na první pohled zapůsobil? Je to velmi rušné, živé město plné různých vůni, ale především zápachů, a to ne vždy jen příjemných. Lidé jsou tady velmi přátelští a ochotní. Stalo se mi například, že mě vzal jeden kluk při čekání na autobus pod deštník. Tchaj-wanci se v řadě nepředbíhají, dokonce mají nakreslené čáry na zemi, aby věděli, kde stát frontu například při čekání na metro.

Architekturu tady nikdo příliš neřeší. Většina budov se na první pohled zdá neudržovaná a zašedlá. Díky zemětřesením a tajfunům se jim ale příliš nedivím. Všude je plno světel, cedulí a hlavně motorek. Když stojíte na křižovatce a přeblikne zelená, tak se nejdříve vyřítí hejno motorek a až za nimi auta. Dalším populárním prostředkem jsou kola. Je to tak jako ve většině měst (kromě asi ČR) velmi oblíbený způsob přepravy. Všichni jezdí na kole. Kdo kolo nemá, může si pomocí své karty na MHD půjčit jedno z těch, které jsou na různých místech k dispozici. Po přepočtu na koruny to nestojí téměř nic, takže pokud jsme měli aspoň trochu možnost, tak jsme ji využívali. Motorky a kola jezdí v Taipei i po chodnících. I když se obvykle drží na silnicích a cyklostezkách, musí si člověk dávat přeci jen větší pozor, aby se nějakému prostředku nepřipletl do cesty. Tchajwanci jsou ale velmi ohleduplní. I když je ve městě spousta lidí, nevráží do sebe, dávají si přednost, a tak nějak využívají minimum místa, které pro sebe mají tím nejlepším způsobem, jak dokážou. Dále můžete také cestovat metrem nebo autobusem. Vše je na kartu, kterou přiložíte buď před, nebo po výstupu. To záleží na značce, kterou má řidič nad sebou. Taipei je nejen město plné aut a lidí, ale také zeleně. Všude vidíte palmy, zarostlé zahrady, parky nebo aspoň květináče na ulici s nějakou rostlinou.

I když jsme přes týden trávili veškerý čas na univerzitě, přeci jen jsme si o víkendu našli čas objevovat i nějaký další kousek Tchaj-wanu. Náš kamarád nám doporučil pohodovou procházku v okolí Taipei. Začali jsme tím, že jsme vyrazili na oběd kolem 14 hod, kdy jsou všechny normální restaurace zavřené, takže jsme nakonec skončili v nějaké rádoby západní kavárně, kde jsme se museli spokojit se smetanovou polévkou, Ceasar salátem a hamburgerem s hranolkami. No, moc dobře to nezačalo. Dojeli jsme tedy metrem na konečnou do stanice Taipei Zoo, odkud jsme pokračovali malým autobusem nahoru na místo s čajovnami a kavárnami a konečnou stanicí lanovky, která byla mimo provoz. Všechno bylo zavřené až na jednu kavárnu, kde jsme si dali předraženou, ale dobrou čajovou zmrzlinu se sušenkou ve tvaru kočky.

Na radu kamaráda, který nám doporučoval vyjít později, ať se k čajovnám dostaneme večer, jsme vyrazili až kolem páté hodiny. Bohužel už výchozí místo jsme spletli, takže jsme šli opačnou stranou, než jsme měli jít. Po strmých schodech jsme vystoupali nahoru, kde nás čekal z celého dne asi ten nejhezčí pohled na Taipei. Bohužel od té doby šlo všechno tak nějak jinak, než jsme si představovali. Začali jsme bloudit džunglí, nevěděli jsme, zda jdeme správně. Měli jsme sice GPS, ale cestu nebylo snadné odhadnout. Čekali jsme pohodovou cestu a místo toho jsme se nakonec prodírali roštím a protrhávali klackem pavučiny s pavouky. Nejvíc jsem to schytala já. Byla jsem poštípaná, podřená a dokonce si na mě smlsli i dvě pijavice. Když se začalo smrákat, tak asi po dvou a půl hodinách strastiplné cesty jsme nakonec narazili na silnici. Bylo to opravdu za pět minut dvanáct, protože při posledním úseku cesty jsme vešli do temné části lesa, kde po chvíli nebylo vidět téměř na krok. Naštěstí jsme už byli u cesty, takže jsme se rychle dostali z lesa ven. A začalo pršet. Poblíž byla naštěstí čajovna. Byla to opravdu úleva a ještě v čajovně jsme si v hlavě promítali, co všechno se mohlo stát. Naštěstí po pár šálcích čaje v klidném prostředí jsme se zaposlouchali do deště a příjemné hudby a uklidnili jsme se. Byl to opravdu nezapomenutelný zážitek, jak cesta lesem, tak i kouzelná čajovna, kde jsme se kolem osmé večer dostali.

Další víkend jsme ale zůstali raději v centru města. Při procházení městem jsme narazili na Lego kavárnu, pouliční umělce a spoustu zajímavých obchůdků. V Taipei se nachází řada chrámů, a tak jsme si pár z nich prošli. Působí všechny velmi klidný dojmem. V některých z nich hraje hudba a lidé se tam chodí projít nebo pomodlit s vonnou tyčinkou v ruce.

Jedním ze státních svátků na Taiwanu je svátek dračích lodí. A kvůli tomu, aby mohli mít Taiwanci čtyři dny volna, jdou dokonce týden před svátkem v sobotu do práce, což by u nás nebylo ve většině případů možné. Závody dračích lodí se konaly v den našeho odjezdu, a tak by bylo škoda, se na ně nezajít podívat. Nicméně jsme čekali vetší akci. Prošli jsme se kolem stánků, týmů dračích lodí a jejich skalních fanoušků a dokonce jsme viděli i poslední finálovou jízdu. Ale to nám asi tak stačilo a pak jsme se vydali zpátky na byt, abychom se sbalili a vydali se na cestu zpět.

Co se týče počasí, tak jsme zažili několik deštivých dnů, ale povětšinou bylo slunečno, ale vždy velmi vlhko. Člověk měl pocit, jako by byl v parní lázni. Naštěstí je všude klimatizace, takže to zas tak nepříjemné není, i když jsme se už těšili na suchý evropský vzduch. Téměř každý Tchajwanec s sebou nosí neustále deštník, který používá buď jako slunečník, nebo jako deštník nebo prostě asi jen tak ze zvyku. I když je někdo z Tchajwanců jen nachlazený, vyrazí ven s rouškou. Rouška je stejně obvyklou věcí jako deštník. Naopak, co u většiny Tchajwanek nenajdete, jsou díry v uších pro náušnice. Sama jsem si s sebou dva páry náušnic z Tchaj-wanu dovezla, a tak bylo pro mě zajímavým zjištěním, že většina Tchajwanek náušnice nenosí.