Tchaj-wan (2.díl)

Tchaj-wan je plný života, motorek, lidí, ale také restaurací. Vybere si opravdu každý. Díky sluníčku a vlhkému podnebí se tady plodinám daří, a tak stačí jen vystrčit nos ze dveří a můžete vyzkoušet jednu z místních restaurací, zajít si na trh pro nějakou dobrotu nebo čerstvé ovoce nebo navštívit night market.

Gastronomie na Tchaj-wanu je bohatá. Najdete tu pokrmy rozličných chutí a hlavně vůní. Na každém kroku narazíte na nějakou restauraci. Pokud jsem si dříve myslela, že Brno je plné restaurací a kaváren, tak tady je snad každý druhý obchod restaurace nebo potraviny.

Typické pro Tchaj-wance je například to, že jsou tady specializovaná místa na jednu věc, kterou ale ovládají opravdu dokonale. Například restaurace pouze s knedlíčky, s polévkou, nudlemi nebo stánek s waflemi. Ten jsem si obzvláště oblíbila. Nachází se v areálu National Taipei University. Až se jednou dostanete na Tchaj-wan, tohle místo nesmíte určitě minout. Dělají tam strašně dobré wafle, ať už klasickými, ale i pro nás velmi exotickými náplněmi. Ochutnala jsem například wafle s červenými fazolemi a matcha krémem, červenými fazolemi a šlehačkou nebo s rozinkami v těstě s kokosovým máslem.

Výborný je na Tchaj-wanu také ledový čaj. Těm kupovaným tady u nás se nevyrovná. Sami si můžete zvolit množství přidaného cukru, takže nemusí být tak přeslazený jak známe tady u nás. Navíc chutná opravdu pro přírodním čaji a ne tak technicky. Na Tchaj-wanu se nachází spousta obchůdku, kde seženete čaj sypaný. Podle místních obchodníků se jedná o nejlepší čaj prvotřídní kvality, i když i mezi jednotlivými obchody je rozdíl. Z Tchaj-wanu jsme si dovedli asi 15 balíčků čaje (nechce někdo koupit??). Obvykle jsme zašli do nějakého čajového obchůdku, kde nám rovnou nabídli ochutnávku různých druhů. Ukázali nám, jak správně pít a provedli nás čajovým obřadem. Byla to velmi příjemná zkušenost.

První věc, kterou jsem tady měla možnost z jídla vyzkoušet, byl rýžový burger. Byl z fast-foodového řetězce Mos Burger, kde kromě hamburgeru nabízeli i rýžové burgery. Jedná se o slisované kolečka rýže, mezi nimiž je náplň. Vyzkoušela jsem kuřecí teriyaki. Je to sice fast-food jídlo, ale vyzkoušet se má všechno. Navštívili jsme ho několikrát, a proto jsem byla ráda, že v nabídce měli i saláty s masem, vejcem a krevetovým krémem, které byly pro mě přeci jen snesitelnější variantou.

Co se týká taiwanské kuchyně, tak mě překvapila především tím, že pokrmy nejsou příliš pikantní. Očekávala jsem tady častější použití chilli v pokrmech a celkově pálivější jídla, ale to pro tchaj-wanskou kuchyni typické není. Pokrmy jsou chutné, neobsahovaly příliš mnoho tuku, jako "české" varianty asijských jídel známé z fast foodů, takže se lehce tráví a obsahují spoustu zeleniny, koření a kvalitních bílkovin nejčastěji v podobě hovězího, vepřového, kuřecího, rybího masa nebo tofu.

Typické pro taiwanskou kuchyni jsou nudle, které jsou sice dobré, ale mě příliš nenadchly. Mám raději rýžové nudle než ty, které podávají tady. Jsou vyráběny z vaječného těsta nebo jsou to špagety. Nudle si můžete dát s různými druhy masa. Já jsem si dávala nejčastěji nudle s vývarem a hovězím masem, pak jsem ochutnala také nudle s rajčatovou polévkou, anebo s kuřecím masem, vejcem a kokosovým mlékem. Ty poslední už tak dobré nebyly. Navštívili jsme i jeden vyhlášený podnik, kde připravují skutečně dobrou hovězí polévku s nudlemi, ve které byl sečuánský pepř, který jsem měla asi poprvé. Lehce po něm brněly rty.

Další tradičním jídlem na Tchaj-wanu jsou knedlíčky. Knedlíčky se připravují obvykle na páře, popřípadě se následně orestují. Těsto se podobá tomu těstovinovému. Tradiční nádivkou je pomletá směs mletého hovězího nebo vepřového masa a zeleniny, popř. krevet. Knedlíčky se namáčí do směsi sójové omáčky a octu (v poměru 1:3). Stály opravdu za to. Obsahují spoustu šťavnaté náplně obalené v tenké vrstvě těsta.

Měli jsme dokonce i možnost navštívit s tamějším profesorem restauraci Din Tai Fung. Jedná se o řetězec restaurací, z nichž jedna dostala dokonce i Michelinskou hvězdu. Před vchodem jsme museli asi patnáct minut stát, než se uvolnil stůj. Mezitím jsme nakukovali přes okno do kuchyně, kde jsme viděli, jak kuchaři ručně balí každý knedlíček zvlášť. V restauraci jsem si připadala spíše jako v letadle. Personál nás nasměroval přímo k našemu stolu. Kolem nebylo příliš místa, jakoby se snažili využít každý cm místa, pro umístění stolu. Restaurace měla několik pater, ale není se divit, protože samotná patra příliš prostorná nebyla. Byli jsme poměrně rychle obslouženi. Nejprve jsme byli seznámeni s tím, jak si namíchat sójovou omáčkou s octem a pak nám už postupně v napařovacích přepravkách nosili postupně námi objednané knedlíčky. Uvnitř některých z nich byla polívka. Tyto knedlíčky jsou připravované tak, že nejprve zmrazí polévku, pak ji obalí těstíčkem a nakonec knedlíčky uvaří. Nejvíce mi ale chutnaly asi zeleninové a krevetové. Ostatní masové mi nepřišly zajímavé natolik, aby mi jejich chuť utkvěla v paměti.

Zajímavostí je, že obecné označení pro knedlíčky v čínštině neexistuje. Každý knedlíček má svůj vlastní název. Například dalším druhem knedlíčků je wonton. Je to obvykle opět těstovinový knedlíček plněný směsí pomletého vepřového masa nebo směsí masa a zeleniny. Nejlepší je měli v jedné zapadlé restauraci, na kterou jsme narazili jen se štěstím.

Největší dobrotou tady pro mě bylo sushi. To bych mohla jíst každý den, a taky, že jsem ho skoro každý druhý den na večeři měla. Je to tu o dost levnější, než u nás. Miska rýže s několika kusy ryby a miso polévkou vás vyjde asi na 150-200 Kč. Navíc se jedná o opravdu čerstvé a kvalitní ryby, které se vám rozplývají na jazyku. Polévky v jednotlivých restauracích se lišily. V té, ve které nám chutnalo sushi, mi nechutnala vůbec polévka, a tam, kde měli miso polévku na přidání a byla moc dobrá, tak tam měli dobré sushi, ale už ne tak výjimečné.

Kromě sushi jsem navštívila společně s kolegy z univerzity i čínskou restauraci. Jídlo servírovali tradičně na velkém stole s otočným stolkem uprostřed. Tam nám postupně servírovali různá jídla, která jsme si vybrali. Každý dostal misku rýže a pak už stačilo jen postupně ochutnávat. Ani nevím, co všechno jsem ochutnala. Byla tam bílá ryba s krustou, polévka se slávkami s mušlemi, které jsem ochutnala poprvé v životě, dále tradiční kung-pao s arašídy a smaženými chilli papričkami, tofu v rajčatové omáčce, chobotnice s fazolkami, zvláštní smažený zeleninový bochánek, krevety a spousta různých dalších jídel. Ale to, co jsme si podle místních nemohli nechat ujít, bylo stinky tofu - což je fermentované tofu, které zapáchá snad víc než naše tvarůžky. Člověk asi nesmí vůbec dýchat, když ho jí, aby byl ochoten ho vůbec dát do úst. Má takovou zvláštní pachuť. Snědla jsem ho, ale víckrát ho jíst nemusím. Ale jinak jsme se příjemně najedli. Vše bylo dobré, zajímavé a lehce stravitelné.

Dále jsme navštívili několikrát sečuánskou restauraci, kde jsem si pochutnala především na hovězím mase s pak choi, dále jsme ochutnali tofu s omáčkou s houbami, pro mě konečně trochu více pálivější kuřecí směs s chilli a opět kung-pao se smaženými chilli papričkami. Velkou výhodou bylo to, že jsme na obědy a večeře chodili ve skupince, takže jsme jídlo sdíleli a ochutnali jsme tak toho víc, i když musím uznat, že pokrmy ve stylu miska rýže a různé zeleninové a masové směsi se mi časem omrzely, a tak jsem byla ráda, že jsme zavítali později i do jiných restaurací.

Takovou zajímavou restaurací byla restaurace, kde kuchař přímo před našima očima připravoval pokrmy pro všechny v restauraci, kteří si sedli ke stolu kolem něj. Postupně nám připravoval zeleninu, tofu a maso, které jsme si vybrali. Dala jsem si hovězí maso s klíčky, pak choi a zřejmě enoki houbu, která mi velmi chutnala. Objednala jsem si velmi pikantní verzi, takže jsem měla problém ji dojíst.

Další specialitou byl tzv. hot pot, speciální příprava jídla, kdy si sami v hrnci s vývarem položeném na vařiči přímo před sebou u stolu připravujete pokrm. Navštívili jsme jeden z řetězců, který nabízí jeden talíř se směsí zeleniny (rajčata, salát, mrkev) a různých specialit (rybích, tofu, něco na způsob prejtu, bramborová kostka) a k tomu hovězí, vepřové nebo kuřecí plátky masa. Všechny ingredienci postupně vhazujete do vařícího vývaru a až uznáte za vhodné, tak je vyndáte a sníte buď s rýží, nebo nudlemi. Navíc si to vývaru můžete dát česnek, jarní cibulku, chilli, sójovou omáčku, ocet a jiné dochucovadla. Zdarma pak nabízí karamelový popcorn, zmrzlinu a čaj. Hot pot mě velmi zaujal. Je to originální způsob přípravy pokrmu a líbilo se nám tam natolik, že jsme se tam ještě poslední den na Tchaj-wanu museli vrátit.

Co se týče alkoholu, tak ten se na Tchaj-wanu téměř nepije. Jen při výjimečných událostech. Dá se tady koupit sice pivo, které se docela dá pít, ale víno je tady prý předražené a ani za to nestojí. Tvrdý alkohol jsme tu ani neviděla, i když nějakou pálenku Tchaj-wanci vyrábí. Jen jednou jsme s kolegou z univerzity navštívili jeden irský pub, ale nebyl tam ani jeden Tchaj-wanec. Ochutnali jsme tam velmi dobré místní pivo.

Samostatnou kapitolou je pak bubble tea a ochucené mléka. V obchodě můžete najít spoustu krabiček s různými druhy mlík - jablkové, papájové, mangové, kávové, čokoládové, sójové nebo s příchuti čaje. Všechny jsou sladké, ale strašně dobré. Nejvíce nám chutnalo mangové a mungo. Mléko najdete také běžně v restauracích, kde si ho obvykle sami vezmete z lednice a při placení jen řeknete obsluze, kolik jste ho vypili. Najdete tu taky stánky s bubble tea, který je sice u nás už poměrně známý, ale chuťově nesrovnatelný. Vyzkoušela jsem bubble tea s velkými kuličkami s příchutí čaje oolong. I když to teda vydá za vydatnou svačinu, tak jsem ho musela vypít opravdu až do dna, jak byl dobrý. Jednu věc, kterou musíte určitě ochutnat, až se jednou dostanete na Taiwan, jsou horké koule v mléce. Na ty se na tržišti stála dokonce fronta. Jsou to teplé melasové koule zalité studeným mlékem.

Velkou výhodou podnebí tady je spousta čerstvého ovoce. Každý den jsme si na snídani dělali ovesnou kaši s čerstvým mangem, papájou, dračím ovocem nebo wax apple (které chutná jako čerstvé moučné jablko, je trochu nakyslejší). Dokonce jsme si koupili i ananas. Všechno ovoce díky sluníčku a čerstvosti bylo šťavnaté a sladké. Typické ovoce pro Tchai-wan je především mango a s ním se pojí další zajímavé jídlo, a to mango shaved ice. Zmrzlinu si nedávám obvykle tak často, ale shaved ice, což je v podstatě sladká ledová dřeň politá želé s čerstvým ovoce (mangem, lichi, jahodami,...) bych mohla jíst často. Dali jsme si ji asi třikrát a vždy toho byla opravdu velká místa, která vždy velmi rychle zmizela. Člověk se příjemně osvěžil, zamlsal si a přitom to bylo velmi lehké.

Samostatnou kapitolou jsou night markety - pouliční trhy, které otvírají až večer. Ale to je samostatná kapitola, o které mám sepsaný samostatný článek.