Vyměň chemii za jídlo - recenze

03.01.2021

Ve spolupráci s vydavatelstvím Alferia jsem si pro vás připravila recenzi knížky Vyměň chemii za jídlo. Tato knížka mě hned na první pohled zaujala svým názvem, protože se zajímám o to, co jím. Nevěřím sice, že jsme, co jíme, ale rozhodně to, co jíme, ovlivňuje to, jak jsme zdraví a jak se cítíme.

Kniha Vyměň chemii za jídlo je kniha, která upoutá na první pohled, a to nejen svým názvem, ale i přebalem. Jak už z názvu vyplývá, bude řeč o jídle - a půjdeme opravdu až do detailu. Autorkou knížky je obyčejná máma dětí. V její rodině se vyskytují případy astmatu a různých alergií, a tak se sama rozhodla načerpat co nejvíce informací o tom, co jednotlivé potraviny obsahují, aby pomohla zlepšit kvalitu života své rodiny. Není žádnou odbornicí, a to ani já, a proto je potřeba si při čtení knížky ověřit všechny informace před tím, než je aplikujete do svého vlastního života.

Autorka se snažila najít takový způsob stravování, který by byl zároveň zdravý a ne drahý. Hned v úvodu mě knížka trochu odradila, protože v ní autorka vypráví, jak jí ostatní lidé obviňují z ortorexie (posedlost zdravou stravou) a ona uvádí, že raději bude mít posedlost zdravou stravou než kvůli její špatné kvalitě onemocnět. A že za peníze ušetřené za léky utratí za něco jiného, např. za agávový sirup. Každý tedy ať si vybere svůj způsob stravování. Já jsem zastáncem rovnováhy. A co se týče agávového sirupu, tak pokud sladí člověk s rozumem, tak mu agávový sirup příliš navíc benefitů nepřinese.

První otázka, kterou jsem si při čtení knihy položila je, jak se vlastně liší kvalita potravin v Polsku, odkud autorka pochází a u nás. Sama na ni přesnou odpověď neznám, ale odhadovala bych, že některé legislativy a zákona se mohou lišit. Každopádně negativní vliv některých aditiv, umělých sladidel, stabilizátorů a barviv v přehnaném množství na náš organizmus je samozřejmě nepopiratelný, nicméně je otázkou, zda se jich skutečně musíme vyhýbat jako čert kříži jako samotná autorka.

Souhlasím, že člověk by měl do svého jídelníčku zařazovat, co nejvíce potravin, které nejsou zpracované a spoléhat se ve větší míře na to, co si člověk uvaří, upeče nebo připraví sám doma a ví, co konkrétně dané jídlo obsahuje. U potravin, které jsou zpracované záleží na jejich kvalitě. Pokud je kvalita špatná, pak výrobci často sáhnou aromatech, barvivech a jiných příměsích, aby udělali výrobek chutnější, barevně lákavější a déle trvanlivější.

Důležité je proto číst etikety a dívat se, co daný výrobek obsahuje. Ve spoustě případů si člověk vystačí se selským rozumem, např. jogurt by měl obsahovat mléko, smetanu nebo podmáslí a mléčné kultury. Ne všechna aditiva jsou však zdraví škodlivá, ale vyznat se v tom laikovi činí nemalé problémy. Souhlasím proto s autorkou, která navrhuje zavést např. semafory, které by napovídali kupujícím, jak moc zdraví škodlivá potravina se v jejich košíku nachází. Autorka v knížce popisuje, jak etikety číst a co jednotlivé položky a jejich pořadí znamenají, což je velmi užitečné.

Další otázkou jsou geneticky modifikované potraviny. Sama vyhraněné názor vůči GMO nemám. Vím, že jejich původní záměr byl modifikovat potraviny (kukuřici), aby se dala pěstovat v oblastech, kde lidé trpí hladomorem. GM potraviny jsou jedny z nejprověřenějších potravin a dle mého názoru neexistují žádné prověřené studie, které by potvrdily výrazná zdravotní rizika jejich konzumace. I když vždy platí, všeho s mírou.

Pak už se dostáváme k jednotlivým skupinám potravin. Autorka knížky se zaměřila především na sladidla. Bílý cukr pro ni představuje zlo. Uvědomuje si, že bez slazení ale žít nelze a že se cukr vyskytuje ve spoustě potravinách, i v těch, u kterých bychom to nečekali. Záleží především na množství, které ho zkonzumujeme. V knížce popisuje různé druhy syntetických a přírodních sladidel, jejich význam a vliv na zdraví člověka. Sama upřednostňuje nerafinovaný cukr, melasu nebo slad. Navrhuje, že dětem by se místo tradičních sladkostí mělo nabídnout sušené ovoce (samozřejmě to nesířené), semínka, sladová lízátka, hořká čokoláda, jablečné chipsy nebo třeba uvařená cizrna. Např. v severských zemích mají také určen jen jeden den v týdnu, kdy děti dostávají sladkosti.

Co se týká mléčných výrobků, pak bychom měli upřednostňovat to čerstvé. Známe UHT mléko totiž podle autorky neobsahuje vitamíny, minerální soli ani enzymy, které mléko původní obsahuje. S tím sama souhlasím. Nicméně autorka dále píše, že bychom měli dát pozor i na původ samotného mléka, jelikož může obsahovat antibiotika, kterými se krávy léčily, a těžké kovy z trávy, kterou spásly. To už je na zvážení vás samotných. Podle informací, které jsem získala, se antibiotika v mléce nevyskytují, a to proto, že u nás existují legislativy, které to nepovolují.

Asi každému je jasné, že sušené mléko není pro naše zdraví to nejlepší. Obvykle vám nedodá ani bílkoviny ani vápník, což bychom od mléka očekávali. Navíc můžou být zdrojem škodlivých transkyselin.

Co se týká tuků, tak podle autorky nejsou margaríny vhodným zdroje tuků. V dnešní době se ale technologie výroby posunula, a tak je podle mě jen věc názoru, co si mažete na chleba vy. Dále píše o původu másla či smetany, která podle jejího názoru může obsahovat např. pektin, gumu guar apod. Pátrala jsem a zjistila jsem, že guma guar se vyskytuje v českých výrobcích v některých smetanových zmrzlinách a nanucích.

Stejně jako cukr, tak také klasická bílá mouka představuje pro autorku smrt. Tvrdí, že způsobuje celiakii, záněty, zvýšení hladiny cukru a má negativní vliv na kosterní soustavu. Odkazuje se především na knížku Život bez pšenice. Já vnímám bílou mouku jako zdroj složených sacharidů. Je sice chudá na živiny, ale na druhou stranu rozhodně nezpůsobuje celiakii a jiné zdravotní problémy, které se s moukou spojují. Souhlasím, že bychom měli dávat přednost jiným obilovinám, které jsou výživově hodnotnější a upřednostňovat celozrnné výrobky. Že by mouka mohla obsahovat hliník se mi zdá jako falešná zpráva než pravda.

Vejce svou pověst o negativním vlivu na naše zdraví už ztratily, nicméně stále více se diskutuje o jejich původu. Měli bychom dávat přednost ekologickému zemědělství a brát vejce od farmářů spíše, než z klecových chovů.

Další tématem je ovoce a zelenina. Měli bychom upřednostňovat to sezónní, které není pěstováno ve skleníku a chemicky ošetřeno a nejlépe z ekologického zemědělství. Ovoce nebo zelenina můžou obsahovat pesticidy, které je chrání před škůdci. Mimo sezónu se můžeme spolehnout na zmraženou nebo sterilizovanou. Vyhýbat bychom se měli i balenému ovoci a zelenině, které můžou být omyté silným čistícím prostředkem a můžou v něm být látky uvolněné z obalů.

Vyhýbat bychom se podle autorky měli i konzervovaným potravinám, které můžou obsahovat hliník nebo epoxidovou pryskyřici. Otázkou je, zda se jedná o falešnou informaci, či nikoliv.

Maso bychom neměli rozhodně kupovat v běžném supermarketu. U řezníků však ale často chybí informace o původu masa, a tak nezbývá podle autorky než se spolehnout na lokální chovy. U uzenin bychom si měli dávat pozor na glutaman sodný, jejich kvalitu a zda neobsahují GMO sóju. Moderní způsoby uzení podle ní využívají aromatizující látky udírenského kouře, glukózu, fosforečnany nebo jiná aromata. A ani grilování bychom se neměli podle ní příliš oddávat, jelikož při grilování vznikají rakovinotvorné látky nebo využívat spíše dřevo než dřevěné uhlí. V nekvalitních párcích se často můžeme setkat se strojově opracovaným masem (kůže, kosti, tuk). Měli bychom je proto raději kupovat u tradičních prodejců nebo zdravých výživách, dbát na jejich kvalitu a konzumovat je v minimálním množství.

Ryby jsou nejlepší ty chlazené. Mražené můžou obsahovat velké množství vody, podle autorky dokonce fosforenanové škroby, antibiotika nebo rtuť. Sama se už vyhýbám konzumaci lososa nebo tuňáka, jelikož jsem z několika zdrojů slyšela, že mohou obsahovat zdraví škodlivé látky. Ale obecně platí, že záleží především na rozumném množství. Nejméně rizikové ryby jsou např. pstruzi, sumec nebo sardinky.

V jedné z posledních kapitol autorka diskutuje i kvalitu obyčejné vody. Jaký je rozdíl mezi vodou z kohoutku, převařenou, filtrovanou a balenou.

Na závěr autorka radí řídit se podle následujících pravidel:

  • zařazovat změny postupně krok po kroku,
  • číst etikety,
  • zavádět jednu novou potravinu každý týden,
  • řídit se zdravým rozumem, a
  • ptát se na původ potravin.

Knížka se mi dobře četla a obsahovala spoustu zajímavých informací. Otázkou ale je, jak pravdivé informace to jsou. Kdo se zajímá o to, co potraviny obsahují, jistě knížku ocení. Mějte ale vždy na paměti, že bychom neměli všemu slepě věřit. Také stojí za uvážení, jak čistě chcete jíst, co je pro vás prioritou, zda si vše budete připravovat doma